5. prosince 2008 zemřel patriarcha Alexij II. Jeho moudré a ohleduplné slovo vždy rezonovalo v srdcích milionů věřících. A po osmi letech jsou pro nás slova Jeho Svatosti stále cenná a důležitá.

Křesťanství říká, že člověk přichází na svět, aby se po něm svět stal alespoň trochu světlejším a laskavějším. Křesťanství říká, že člověk přichází na svět dávat, ne konzumovat. A především se člověk musí dávat. Obávám se, že dnes je člověk vychován tak, že sám sebe vnímá jako jakýsi jediný „smyslový“, jehož slasti by měl sloužit celý svět kolem. Musím vás varovat, že křesťanství vidí místo člověka jinak. Pamatujte na ukřižovaného Krista, pamatujte, jak miloval svět. Nebo si vzpomeňte na slova Pasternaka o lidském životě: "Život je také jen okamžik, pouze rozpuštění nás samých ve všech ostatních, jakoby dar pro ně." Být křesťanem je těžké. Ale bylo to křesťanství, které omladilo svět...

Často se modlím, aby nás Pán rychle přiměl pochopit, že pouze Láska může být nad Zákonem, pouze Milost je nad Pravdou a pouze Odpuštění je nad Spravedlností...

Jakýkoli zločin ve jménu náboženství je zločinem proti náboženství, protože ve jménu náboženských idejí nelze zabíjet nevinné lidi.

Jedním z duchovně nejnebezpečnějších povolání je hledání personifikovaných nepřátel ve společnosti, ve státě, mezi sousedními národy. Jediným pravým nepřítelem křesťana je zlo v našich vlastních duších.

Ortodoxní teologie ... chápe Pád především jako nemoc, a ne jako právní stav. Nejde o Boží hněv nad zločinem člověka. Jde o nemoc samotného člověka. A Bůh dělá vše pro to, aby člověka změnil (a nejen odstranil jeho „přesvědčení“ tím, že mu zákonně udělí milost). Ale nemůžete změnit člověka bez jeho svobodného souhlasu. Kristus nám přinesl příležitost k proměně. Záleží na osobní volbě každého člověka a každého společenství lidí, zda v nás Kristův kříž bude působit či nikoliv.

Samotná svatost je pro člověka normální. Jakýkoli hřích, i ten zdánlivě bezvýznamný a rozšířený, je abnormální, protože deformuje lidskou přirozenost...

Dnes si můžeme přiznat, že láska mezi lidmi vysychá. Vracet to lidem, vracet toleranci k sobě navzájem – to je to, co dnes potřebujeme. To jsou světlé ideály lidstva...

Dobro se vždy může zrodit a růst pouze ve svobodném úsilí každého jednotlivého člověka a společnost může tento růst pouze chránit a vytvářet pro něj příznivé podmínky. A pak, když přijde takové pochopení podstaty státní činnosti, opět se ukáže duchovní přetvářka, neautentičnost i těch nejupřímnějších pokusů o instrumentálně-politický vztah k církvi.

Stvořitel nám předal zemi. A budeme muset odpovědět na to, jak jsme využili talent, který nám byl dán. „Hle, Pane, milovali jsme tuto zemi, a když jsme na ní žili, oslavovali jsme Tebe, jejího Stvořitele, pěstovali jsme hrozny a pšenici a přinášeli víno a chléb na tvé oltáře, aby ses s těmito prostými pozemskými dary mohl připojit k nám. k vám." Nebo řekněme: „Hle, Pane, tak jsme milovali tuto zemi, že jsme zabili a vyhnali z ní každého, kdo kromě nás ji chtěl nazývat svou...“.

... víra je v podstatě neovladatelná a nelze s ní uzavírat transakce. Nemůže být uznána podmíněně, v rozsahu, v jakém je to potřeba pro naše účely, i když pouze legitimní. Víra podporuje trpělivost, sebeobětování a omezuje osobní vášně – je tomu tak, ale nelze se k ní uchýlit pouze tehdy, když se vášně odehrávají, a pouze proto, aby se jednoho dne zdůvodnil nebo přidal násilí na onom světě. Víra není hůl a v rukou toho, kdo ji drží jako hůl, aby se bránil a děsil druhé, se rozpadá na kusy. Víra slouží pouze těm, kteří skutečně věří.

Starodávná tradice vypráví, jak jistý mnich odsoudil svého bratra. Po chvíli ten, koho odsoudil, umírá. A ten, kdo soudil, měl vidění: Anděl se před ním objevil s duší bratra a řekl: "Tak ses zavázal ho soudit. No, jak říkáš, tak se stane. Řekni mi, je hoden věčného zničení? Ale pamatuj, že jak říkáš, tak a bude...". A muž, který se snadno stal soudcem v lidských záležitostech, s hrůzou odmítl vynést konečný soud...

Chci se zeptat člověka jakékoli národnosti: před Kristem jsi potkal člověka, kterého považuješ za svého nepřítele a nepřítele své země a svého lidu. A tam – tváří v tvář Kristu – budete moci zopakovat svůj úsudek a říci: „Protože mi zasahuje do života, může být usmrcen“? A jakýkoli jiný soud, který byste mohli vykonat a ospravedlnit pouze tím, že se skryjete před Boží tváří, je nespravedlivý a klamný.

Pokud náš lid nenajde Boha, nenajde ani mír, ani štěstí, ani prosperitu.

Jsem si jistý: žádný stát by neměl zasahovat do osobního života člověka. Být morální nebo nemorální je koneckonců důsledkem svobodné volby jednotlivce. Ve veřejné sféře však společnost a stát musí podporovat a prosazovat morálku přijatelnou pro většinu občanů. Proto by měli své úsilí směřovat prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, systému společenských a veřejných institucí, vzdělávacího systému k reprodukci morálních ideálů spojených s duchovní a kulturní tradicí evropských národů.

Apoštol a evangelista Jan Teolog je pro svou lásku k Pánu a lásku k lidem nazýván apoštolem lásky. Svým životem naplnil Kristova přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. A miluj svého bližního jako sám sebe." Tato dvě přikázání obsahují celý zákon a proroky, Starý a Nový zákon, naši přítomnost a budoucnost.

Láska je nazývána královnou ctností. Všechny ostatní ctnosti bez něj nemohou existovat. Bez lásky se z nich prostě stanou neřesti, vášně.

Víra bez lásky se mění ve fanatismus, v rituál, když sabat člověka zatemňuje. Naděje bez lásky - zoufalství, smutek a sklíčenost. Mysl bez lásky je mazaná a s láskou je moudrost. Srdce bez lásky je kámen nebo blok ledu.

Náš zesnulý patriarcha Jeho Svatosti Alexij II. řekl nádherná slova, prostě úžasná ve své síle: "Jenom láska může být vyšší než zákon, pouze milosrdenství je vyšší než pravda a pouze odpuštění je vyšší než spravedlnost!"

Láska je nad zákonem, nad spravedlností a nad spravedlností, neboť na základě milosrdenství a odpuštění spočívá láska, na ní a na ní jsou tyto ctnosti drženy. Proto se spravedlnost bez lásky mění v krutost, milosrdenství v odsouzení a pokora bez lásky v pokrytectví.

ÚTERÝ 2. 7. VELKÉHO POSTU O modlitbě Tento druh vyhání pouze modlitba a půst. Mt. 17, 21 Abstinence by měla mít vyšší účel, proto je podporována modlitbou. Modlitba je ale podporována i střízlivostí mysli, lehkostí a čistotou vědomí, kterou nám dává abstinence. „Modlitba by měla být vždy spojena s půstem,“ říká svatý Jan Zlatoústý. Zdá se, že spolu souvisí – modlitba a půst. Vnější omezení jakoby osvobozují duši, chce mluvit, hledá duchovní práci. Skrze půst, náladu modlitby, touhu modlit se častěji a jasněji nás přivádí k rozhovoru s Bohem. Věnujte pozornost lidem ve službě. Během období půstu je v kostelech znatelně více věřících. Někteří přicházejí na večerní bohoslužby cestou domů jakoby mimochodem. Chtěl bych být v chrámu alespoň čtvrt hodiny. Kristova pokušení na poušti. Freska athonitského kláštera Dionysios Pokušení Krista na poušti. Freska Athonitského kláštera Dionýsiátů Ale je tu ještě jedna závislost. Egyptský mnich Macarius říká: "Kdo se zdrží bez modlitby, jak může stát bez její pomoci?" Kdo se postí bez modlitby, nutně se stává podrážděným. V rodinách, kde nejsou všichni členové nakloněni duchovnímu životu, dochází právě k půstu k hádkám a nespokojenosti. Otec Alexander Elchaninov má poznámku: „Půst posiluje ducha v člověku. V půstu člověk vychází vstříc andělům a démonům." Půst zjemňuje hranici mezi viditelným a neviditelným, mezi tělesným a duchovním světem. Člověk se stává přístupnějším duchovnímu vlivu. Duchovní svět však není jen o andělech a duších svatých. Jsou to také démoni. Proto jsou půsty, častá zpověď, přijímání a modlitba tak nezbytné. Smyslem půstu je očistit tělo a očistit srdce. A to je možné pouze tehdy, když se půst spojí s pokáním a modlitbou. Kněz Sergiy Nikolaev, "Čas veselého půstu" O modlitbě Modlitba je podle své kvality pobytem a spojením člověka s Bohem; v akci je potvrzením světa, smířením s Bohem, matkou a společně dcerou slz, smírnou obětí za hříchy, mostem k překonání pokušení, zdí, která chrání před smutkem, rozdrcením bitev, dílem Andělé, pokrm všech beztělesných, budoucí radost, nekonečná práce, zdroj ctností, viník darů, neviditelný blahobyt, potrava pro duši, osvícení mysli, sekera k zoufalství, náznak naděje, zničení smutku, bohatství mniši, poklad tichých, krotící hněv, zrcadlo duchovního růstu, poznání blahobytu, odhalení duchovního řádu, předzvěst budoucí odměny, ... Modlitba k tomu, kdo se skutečně modlí, je soudem, soudnou stolicí a trůnem Soudce před Posledním soudem. Vstaňme a slyšme, že tato svatá královna ctností k nám volá vysokým hlasem a říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni a obtíženi, a já vám dám odpočinutí; vezměte na sebe mé jho a najdete odpočinek pro své duše a uzdravení pro své rány; neboť mé jho je dobré a uzdravuje velké hříchy“ (Matouš 11:28). My, kteří se přicházíme zjevit králi a Bohu, abychom s Ním rozmlouvali, kteří nejsme připraveni vydat se na tuto cestu, abychom z dálky viděli nás beze zbraní a oděvu, což by měli mít ti, kteří stojí po boku krále , by nepřikázal svým služebníkům a služebníkům, aby nás svázali a odvrhli od Jeho tváře, ale roztrhali naše prosby na kusy a vhodili je do našich tváří. Když se jdete ukázat před Hospodinem, nechť je celé roucho vaší duše utkáno z vláken, nebo spíše ze zástavy nepaměti zloby. Pokud ne, nebudete mít z modlitby žádný užitek. Nechť je celá struktura vaší modlitby nekomplikovaná; neboť celník a marnotratný syn jedním slovem usmířili Boha. Ctihodný John Climacus „Jak se klanět milosrdenství Páně? - ptá se svatý Jan Zlatoústý a odpovídá. - Tady je návod! Zasaďme modlitbu do našich srdcí a použijme v ní pokoru a mírnost." Modlitba z čistého srdce je pro Boha zvláště cenná. Je to naše srdce, které Bůh chce. "Můj syn! Dej mi své srdce, „volá k člověku (Přísloví 23, 26). „Modlitba, která je rychle vyslyšena, je ta,“ píše sv. Jan Zlatoústý, „která pochází z dobrého srdce“. O modlitbě Hlavou ctností je modlitba a půst je jejich základem. Zaséváme-li semena modlitby, aniž bychom ztenčovali tělo, pak místo spravedlnosti poneseme ovoce hříchu... Jestliže se tělo ztenčuje půstem a duše není kultivována modlitbou, čtením, pokorou, pak se půst stává rodič četných koukol - citové vášně: velkomyslnost, ješitnost, pohrdání. Tím, že jste zaneprázdněni společenskými povinnostmi, a jste-li mnichem, pak poslušností a nemůžete modlitbě věnovat tolik času, kolik byste chtěli, nenechte se za to stydět... K úspěchu v modlitbě jako svědomí nic nepřispívá spokojeni s Božími činnostmi. Milosrdenství k druhým a pokora před nimi spolu s čistotou srdce... tvoří základ a sílu modlitby. Kdo se chce zapojit do výkonu modlitby! Než se pustíte do tohoto výkonu, pokuste se odpustit všem ... kdo vám udělali nějakou škodu. První příprava (k modlitbě) spočívá v odmítnutí vzpomínky na zlobu a odsouzení druhých. V úmyslu přinést modlitbu k Bohu, odmítnout všechny pozemské myšlenky a obavy. Modlitba musí být vykonávána s vírou, musí být založena na jemnosti. Před modlitbou zanechte ve svém srdci kadidlo bázně Boží a svaté úcty ... pokuste se soudce uklidnit pokorou. Nepřítel... se snaží otřást samotným základem asketiky modlitby – jemností a mírností. Přípravy k modlitbě jsou: nenasycené lůno, odříznutí starostí mečem víry, odpuštění z upřímnosti srdce všech křivd, díkůvzdání Bohu za všechny strastiplné příležitosti, odklon od rozptýlení a denního snění, uctivý strach. Vnější uctivé postavení v modlitbě je velmi potřebné a velmi užitečné pro každého, kdo se potýká s asketickým skutkem modlitby, zvláště pro nováčka, u něhož je rozpoložení duše nejvíce v souladu s postavením těla. Nic neprospívá modlitbě více než poslušnost, která nás ubíjí vůči světu i vůči nám samotným. Vědomí své hříšnosti, vědomí své slabosti, vlastní bezvýznamnosti je nezbytnou podmínkou, aby modlitba byla Bohem milostivě přijata a vyslyšena. Aby byla modlitba správná, je nutné, aby byla pronášena ze srdce naplněného chudobou ducha, ze srdce zkroušeného a pokorného. Stůjte při své modlitbě, jako byste stáli před samotným Bohem. Svatý Ignác (Brianchaninov) Knihy sv. Ignáce Brianchaninov v internetovém obchodě Sretenie