Všechno to začalo na Silvestra.

V jedné vesnici žil bohatý rolník. Vesnice stála na břehu jezera a na nejvýraznějším místě stál boháčův dům - s hospodářskými budovami, stodolami, kůlnami, za slepými vraty.

A na druhém břehu, na kraji lesa, se choulil malý domek, otevřený všem větrům. Ale vítr zde nemohl nic zachytit.

Venku byla zima. Stromy praskaly mrazem a nad jezerem vířily mraky sněhu.

Poslouchejte, mistře," řekla boháčova žena, "dáme na střechu vrabcům alespoň tři klasy žita?" Koneckonců, dnes je svátek, Nový rok.

"Nejsem tak bohatý, abych rozházel tolik obilí nějakým vrabcům," řekl starý muž.

"Ale to je zvyk," začala manželka znovu. - Říkají, že je to štěstí.

"A já vám říkám, že nejsem tak bohatý, abych házel obilí vrabcům," řekl starý muž a odsekl.

Manželka se ale nenechala.

"Nejspíš ten chudák, co žije na druhé straně jezera," řekla, "na Silvestra nezapomněl na vrabce." Vy ale zasejete desetkrát více obilí než on.

Nemluv nesmysly! - křičel na ni stařec. - Už krmím hodně úst. Co jsi ještě vymyslel - házej obilí vrabcům!

Je to tak," povzdechla si stará žena, "ale je to zvyk...

No, tady je co," přerušil ji stařec, "znáš svou práci, peč chléb a dej pozor, aby se šunka nepřipálila." A vrabci nás nezajímají.

A tak se v bohatém selském domě začali připravovat na Nový rok - pekli, smažili, dusili, vařili. Stůl byl doslova prasklý hrnci a mísami. Jen hladoví vrabci, kteří skákali na střechu, nedostali jediný drobek. Marně kroužili nad domem – nenašlo se jediné zrnko, ani kůrka chleba.

A v chudinském domě na druhé straně jezera jako by zapomněli na Nový rok. Stůl a kamna byly prázdné, ale pro vrabce na střeše byla připravena bohatá pochoutka - tři celé klasy zralého žita.

Kdybychom tyhle klasy vymlátili, místo abychom je dali vrabcům, měli bychom dnes svátek! Jaké dorty bych upekla na Nový rok! - řekla žena nebohého rolníka s povzdechem.

Jaké jsou tam placky! - smál se rolník. - No, kolik obilí byste mohli vymlátit z těchto klasů! Právě včas na vrabčí hody!

A to je pravda,“ souhlasila manželka. -Ale stejně...

Nereptej, matko," přerušil ji rolník, "ušetřil jsem nějaké peníze na Nový rok." Rychle shromážděte děti, ať jdou do vesnice a kupte nám čerstvý chleba a džbánek mléka. Také budeme mít svátek – o nic horší než vrabci!

"Bojím se je teď poslat," řekla matka. - Tady se potulují vlci...

"To je v pořádku," řekl otec, "dám Johanovi silnou hůl, s tou hůlkou zaplaší každého vlka."

A tak malý Johan a jeho sestra Nilla vzali pro každý případ saně, pytlík na chleba, džbán na mléko a obrovskou hůl a vydali se do vesnice na druhé straně jezera.

Když se vrátili domů, soumrak se již prohloubil. Vánice vytvořila na jezeře velké závěje. Johan a Nilla s námahou táhli saně a neustále padaly do hlubokého sněhu. Jenže sníh stále padal a padal, závěje rostly a rostly, a to bylo ještě daleko od domova.

Najednou se ve tmě před nimi něco pohnulo. Ten muž není muž a nevypadá jako pes. A byl to vlk - obrovský, hubený. Otevřel tlamu, postavil se přes cestu a zavyl.

"Teď ho odeženu," řekl Yukhan a zvedl hůl.

Ale vlk se ani nehnul ze svého místa. Očividně se vůbec nezalekl Johanovy hole, ale nezdálo se, že by měl v plánu zaútočit na děti. Jen zavyl ještě žalostněji, jako by o něco žádal. A kupodivu mu děti dokonale rozuměly.

Oooh, jaká zima, jaká prudká zima,“ stěžoval si vlk. - Moje vlčata nemají absolutně co jíst! Budou hladovět!

Je to škoda vašich vlčat,“ řekla Nilla. "Ale my sami nemáme nic než chléb." Zde vezměte dva čerstvé chleby pro svá vlčata a dva nám zbydou.

"Děkuji, nikdy nezapomenu na tvou laskavost," řekl vlk, popadl zuby dva bochníky chleba a utekl.

Děti pevněji uvázaly pytel se zbylým chlebem a klopýtaje putovaly dál.

Ušli jen kousek, když najednou zaslechli, jak za nimi v hlubokém sněhu někdo těžce jde. kdo by to mohl být? Johan a Nilla se rozhlédli. A byl to obrovský medvěd. Medvěd něco svým způsobem zavrčel a Johan a Nilla to zprvu nechápali. Brzy však začali chápat, co říká.

Mor-r-roz, jaký škůdce-r-roz, - zavrčel medvěd. - Všechny proudy r-r-r-zamrzly, všechny řeky r-r-zamrzly...

Proč se touláš? - Johan byl překvapený. - Spal bych ve svém doupěti jako ostatní medvědi a snil.

Moje mláďata pláčou a žádají vodu. A všechny řeky zamrzly, všechny potoky zamrzly. Jak mohu přimět svá mláďata k pití?

Neboj se, nalijeme ti mléko. Dej mi svůj kbelík!

Medvěd nabídl kbelík z březové kůry, který držel v tlapkách, a děti mu nalily půl džbánu mléka.

"Hodné děti, hodné děti," zamumlal medvěd a šel svou cestou, kolébal se z tlapy na tlapu.

A Johan a Nilla šli každý svou cestou. Náklad na jejich saních se odlehčil a nyní se závějemi pohybovali rychleji. A světlo v okně jejich domu už bylo vidět přes tmu a sněhovou bouři.

Pak ale nad hlavou zaslechli zvláštní hluk. Nebyl ani vítr, ani vánice. Johan a Nilla vzhlédli a uviděli ošklivou sovu. Vší silou mlátila křídly a snažila se držet krok s dětmi.

Dej mi chleba! Dej mi mléko! - zakřičela sova skřípavým hlasem a už roztáhla své ostré drápy, aby popadla svou kořist.

Teď ti to dám! - řekl Johan a začal klackem mávat takovou silou, že sovy peří létalo na všechny strany.

Sova musela utéct, než se jí úplně ulomila křídla.

A děti brzy dorazily domů. Setřásli ze sebe sníh, vytáhli saně na verandu a vešli do domu.

Konečně! - povzdechla si matka radostně. - Proč jsem si to nerozmyslel! Co když, myslím, potkají vlka...

Potkal nás,“ řekl Yukhan. - Jenomže on nám nic špatného neudělal. A dali jsme mu chleba pro jeho vlčata. .

"Také jsme potkali medvěda," řekla Nilla. - Ani on není vůbec děsivý. Dávali jsme mu mléko pro jeho mláďata.

Přinesl jsi něco domů? Nebo jsi léčil někoho jiného? - zeptala se matka.

Další sova! Pohostili jsme ji klackem! - Johan a Nilla se zasmáli. - A přinesli jsme domů dva bochníky chleba a půl džbánu mléka. Tak teď budeme mít pořádnou hostinu!

Čas se již blížil k půlnoci a celá rodina se posadila ke stolu. Otec krájel chléb na plátky a matka nalévala do hrnků mléko. Ale bez ohledu na to, jak moc otec bochník odřízl, zůstal bochník stále nedotčený. A v konvičce zbylo tolik mléka, kolik tam bylo.

Jaké zázraky! - Otec a matka byli překvapeni.

Tolik jsme koupili! - řekli Johan a Nilla a nabídli své hrnky a misky své matce.

Přesně o půlnoci, když hodiny odbily dvanáctou, všichni slyšeli, jak někdo škrábe na malé okno.

Tak co si myslíte? Vlk a medvěd dupali kolem okna a přední tlapy položili na rám okna. Oba se vesele zašklebili a srdečně kývali svým majitelům, jako by jim přáli šťastný nový rok.

Druhý den, když děti přiběhly ke stolu, stály dva čerstvé bochníky a půl džbánu mléka jako nedotčené. A to se dělo každý den. A když přišlo jaro, zdálo se, že veselé cvrlikání vrabců láká sluneční paprsky na malé políčko nebohého rolníka a jeho úroda byla taková, jakou ještě nikdo nesklidil. A bez ohledu na to, do jakého podnikání se rolník a jeho žena pustili, všechno šlo dobře a šlo hladce do jejich rukou.

Ale pro bohatého rolníka se farma pokazila. Zdálo se, že se slunce jeho polím vyhýbá a jeho popelnice se vyprázdnily.

"Je to všechno proto, že se nestaráme o to, co je dobré," posteskl si majitel. - Dej tomu, půjč tomu. Jsme slavní tím, že jsme bohatí! Kde je vděčnost? Ne, nejsme tak bohatí, ženo, nejsme tak bohatí, abychom mysleli na ostatní. Vyžeňte všechny žebráky ze dvora!

A odehnali každého, kdo se přiblížil k jejich branám. Ale stejně neměli v ničem štěstí.

"Možná jíme příliš mnoho," řekl starý muž. A nařídil je připravovat na stůl jen jednou denně. Všichni hladoví, ale bohatství v domě nepřibývá.

Správně, jíme příliš tučné,“ řekl starý muž. - Poslouchej, ženo, jdi k těm na druhé straně jezera a nauč se vařit. Říká se, že si můžete přidat jedlové šišky do chleba a uvařit brusinkovou zelenou polévku.

"Tak já půjdu," řekla stará žena a vyrazila.

Vrátila se večer.

O pohádce filmového pásu

Pohádka Tři klasy žita

Každý ví, že na Silvestra se dějí zázraky. Stejný příběh se stal v nádherném filmovém pásu „Tři uši žita“. Autorem stejnojmenné pohádky je finský spisovatel Topelius Zacharias. Nádherné obrázky zvou děti do světa kouzelných dobrodružství. Přečtěte si a sledujte moudrý filmový pás, který učí nezištnosti a vzájemné pomoci. Text velkým písmem v ruštině.

Tato pohádka vypráví o dívce Nille a jejím bratrovi Johanovi, kteří se v noci před Novým rokem ocitnou v lese. O svátku v každém domě připravili pohoštění nejen pro vlastní rodinu, ale vrabcům položili na střechu i tři klasy žita. Tento zvyk dodržovali všichni obyvatelé obce. Jen jednomu boháčovi bylo líto dělit se o obilí s ptáky. Ale prostí, ale velkorysí rolníci dali své poslední. Otec jedné chudé rodiny posílal své děti do vesnice pro mléko a čerstvý chléb. Na cestě mi dal velkou hůl na boj s divokými zvířaty.

Cesta byla dlouhá a Nilla a Johan se vrátili domů za soumraku. Z ničeho nic se před nimi objevil vlk. Byla mu velká zima a řekl dětem, že na něj doma čekají hladová vlčata. Dětem bylo kůzlat líto a o jeden chléb se podělily s vlkem. Poděkoval mu a bezhlavě se rozběhl ke svým dětem, zatímco Johan a Nilla bloudili dál hlubokým sněhem.

Po nějaké době je dohonil velký hnědý medvěd. Zavrčel frustrací, protože mráz všechno zmrazil a mláďata neměla co pít. Nalili půlku mléka bručounu, poděkoval chlapům a zamířil ke svému doupěti. A hůl dostala jen rozzlobená sova.

Johan a Nilla doma vyprávěli rodičům o svých dobrodružstvích ao tom, že domů přinesli polovinu chleba a mléka. Ale i z toho měli rodiče radost. O půlnoci se vděčný vlk a medvěd dívali oknem, jako by jim přáli šťastný nový rok.

Od té noci měla selská rodina vždy bohatství nejen u stolu, ale i na poli. A farma bohatého muže utrpěla ztrátu. Chamtivost a hněv nikdy nevedou k dobru.

Divadelní představení „Tři klasy žita“ (pohádka).

Vedoucí: Všechno to začalo kolem Vánoc. Na vesnici žil bohatý rolník. Obec se nachází na břehu jezera a na nejvýraznějším místě. Byl tam dům bohatého muže - s hospodářskými budovami, stodolami, kůlnami, za slepými vraty. A na druhém břehu, poblíž samého lesa, se choulila ubohá chatrč - otevřená všem větrům. Venku byla zima. Stromy praskaly mrazem a nad jezerem vířily mraky sněhu.

Žena bohatého muže: Poslouchejte, mistře

Vedoucí: řekla manželka bohatého muže

Žena bohatého muže: dejme vrabcům na střechu alespoň tři klasy žita. Vždyť dnes je svátek, Vánoce.

Bohatý: Nejsem tak bohatý, abych vyhazoval tolik obilí některým vrabcům.

Moderátor: řekl boháč.

Žena bohatého muže: Ano, je to zvyk...

Vedoucí: řekla znovu manželka.

Bohatý: ale říkám vám, že nejsem tak bohatý, abych házel obilí vrabcům.

Vedoucí: řekl, když bohatý muž odsekl. Manželka se ale nenechala. Nejspíš ten chudák, co bydlí na druhé straně jezera.

Host: řekla.

Žena bohatého muže: Na Štědrý večer jsem na vrabce nezapomněl. Vy ale zasejete desetkrát více obilí než on.

Bohatý muž: Nemluv nesmysly

Vedoucí: křičel na ni boháč.

Žena bohatého muže: No, je to zvyk...

Bohatý: poznejte svou firmu, pečte chleba a dávejte pozor, aby se šunka nepřipálila. A vrabci nás nezajímají.

Vedoucí: A tak se v bohatém selském domě začali připravovat na Vánoce: pekli, smažili, dusili a vařili. Stůl byl doslova prošpikovaný mísami. Jen hladoví vrabci, kteří skákali na střechu, nedostali jediný drobek. Marně kroužili nad chatou – nenašlo se ani zrnko, ani drobek chleba. Ale v chudinské chatrči na druhé straně jezera jako by zapomněli na Vánoce. Stůl a kamna byly prázdné, ale pro vrabce na střeše byla připravena bohatá pochoutka - tři celé klasy zralého žita.

Žena chudáka: Kdybychom tyto klasy vymlátili, místo abychom je dali vrabcům, měli bychom dnes svátek. Jaké dorty bych upekla na Vánoce!

Vedoucí: řekla žena nebohého rolníka s povzdechem.

Sedlák: jaké ploché koláče!

Vedoucí: smál se rolník. No, kolik obilí byste mohli vymlátit z těchto klasů? Tak akorát na vrabčí hody.

Žena chudáka: to je pravda

Žena chudáka manželka souhlasila

Rolník: Neboj se ženo, ušetřil jsem nějaké peníze na vánoce. Shromážděte děti, ať jdou do vesnice a koupí nám tam čerstvý chleba a džbánek mléka.

Žena chudáka: Pokuta. Vezměte děti na saně a kupte, co řekl táta.

Vedoucí: a tak malý Váňa se sestrou Mášou vzali saně, pytel na chleba, džbán na mléko a šli do vesnice. Děti kupovaly vše, co dospělí trestali. Když jsme se vrátili, byla už tma a sníh padal a padal. Najednou se něco pohnulo a spatřili vlčici.

Vlčice: wow, jaká vánice! Moje vlčata nemají co jíst, podělte se o chleba.

Děti: vzít to. Už toho máme dost.

Vedoucí: vlčice jim poděkovala. Děti šly dál. Najednou vidí stát medvěda.

Ursa: Mor-r-roz, jaký škůdce-r-růže! Všechno je zmrzlé a já mám takovou žízeň. Podělte se se mnou o mléko, prosím.

Děti: vezmi si hrnek mléka, máme dost.

Vedoucí: Medvěd jim poděkoval a zmizel z dohledu. Děti přišly domů. Rodiče je radostně přivítali. Stůl byl prostřen. A celá rodina se posadila ke stolu a za oknem stála vlčice a medvěd, jako by se na všechny usmívali.

Rolník: Je to zázrak, ať chleba nakrájím sebevíc a zaliji mlékem, vše zůstane jakoby nedotčené. Přesto jsou děti hodné, když se umíte podělit mezi sebou i s našimi menšími bratry... A když přišlo jaro, zdálo se, že veselé cvrlikání vrabců láká sluneční paprsky na pole nebohého sedláka a on měl sklizeň, jakou ještě nikdo nepoznal. A bez ohledu na to, jakého podnikání se rodina rolníka ujala, všechno jim šlo dobře a dobře. Co se stalo v rodině bohatého muže?

Žena bohatého muže: Podívejte se, jak se rolníkovi všechno daří! Možná děláme něco špatně? Zkusme něco dát, ale z dobrého srdce.

Bohatý: Poslouchej, ženo, zbyl nám malý snopek nedojeného žita. Vyndejte tři klasy a schovejte je na Vánoce pro vrabce. Začněme s nimi!

Vedoucí: To je tak poučná pohádka!

Všechno to začalo na Silvestra.

V jedné vesnici žil bohatý rolník. Vesnice stála na břehu jezera a na nejvýraznějším místě stál boháčův dům - s hospodářskými budovami, stodolami, kůlnami, za slepými vraty.

A na druhém břehu, na kraji lesa, se choulil malý domek, otevřený všem větrům. Ale vítr zde nemohl nic zachytit.

Venku byla zima. Stromy praskaly mrazem a nad jezerem vířily mraky sněhu.

Poslouchejte, mistře," řekla boháčova žena, "dáme na střechu vrabcům alespoň tři klasy žita?" Koneckonců, dnes je svátek, Nový rok.

"Nejsem tak bohatý, abych rozházel tolik obilí nějakým vrabcům," řekl starý muž.

"Ale to je zvyk," začala manželka znovu. - Říkají, že je to štěstí.

"A já vám říkám, že nejsem tak bohatý, abych házel obilí vrabcům," řekl starý muž a odsekl.

Manželka se ale nenechala.

"Nejspíš ten chudák, co žije na druhé straně jezera," řekla, "na Silvestra nezapomněl na vrabce." Vy ale zasejete desetkrát více obilí než on.

Nemluv nesmysly! - křičel na ni stařec. - Už krmím hodně úst. Co jsi ještě vymyslel - házej obilí vrabcům!

Je to tak," povzdechla si stará žena, "ale je to zvyk...

No, tady je co," přerušil ji stařec, "znáš svou práci, peč chléb a dej pozor, aby se šunka nepřipálila." A vrabci nás nezajímají.

A tak se v bohatém selském domě začali připravovat na Nový rok - pekli, smažili, dusili, vařili. Stůl byl doslova prasklý hrnci a mísami. Jen hladoví vrabci, kteří skákali na střechu, nedostali jediný drobek. Marně kroužili nad domem – nenašlo se jediné zrnko, ani kůrka chleba.

A v chudinském domě na druhé straně jezera jako by zapomněli na Nový rok. Stůl a kamna byly prázdné, ale pro vrabce na střeše byla připravena bohatá pochoutka - tři celé klasy zralého žita.

Kdybychom tyhle klasy vymlátili, místo abychom je dali vrabcům, měli bychom dnes svátek! Jaké dorty bych upekla na Nový rok! - řekla žena nebohého rolníka s povzdechem.

Jaké jsou tam placky! - smál se rolník. - No, kolik obilí byste mohli vymlátit z těchto klasů! Právě včas na vrabčí hody!

A to je pravda,“ souhlasila manželka. -Ale stejně...

Nereptej, matko," přerušil ji rolník, "ušetřil jsem nějaké peníze na Nový rok." Rychle shromážděte děti, ať jdou do vesnice a kupte nám čerstvý chleba a džbánek mléka. Také budeme mít svátek – o nic horší než vrabci!

"Bojím se je teď poslat," řekla matka. - Tady se potulují vlci...

"To je v pořádku," řekl otec, "dám Johanovi silnou hůl, s tou hůlkou zaplaší každého vlka."

A tak malý Johan a jeho sestra Nilla vzali pro každý případ saně, pytlík na chleba, džbán na mléko a obrovskou hůl a vydali se do vesnice na druhé straně jezera.

Když se vrátili domů, soumrak se již prohloubil. Vánice vytvořila na jezeře velké závěje. Johan a Nilla s námahou táhli saně a neustále padaly do hlubokého sněhu. Jenže sníh stále padal a padal, závěje rostly a rostly, a to bylo ještě daleko od domova.

Najednou se ve tmě před nimi něco pohnulo. Ten muž není muž a nevypadá jako pes. A byl to vlk - obrovský, hubený. Otevřel tlamu, postavil se přes cestu a zavyl.

"Teď ho odeženu," řekl Yukhan a zvedl hůl.

Ale vlk se ani nehnul ze svého místa. Očividně se vůbec nezalekl Johanovy hole, ale nezdálo se, že by měl v plánu zaútočit na děti. Jen zavyl ještě žalostněji, jako by o něco žádal. A kupodivu mu děti dokonale rozuměly.

Oooh, jaká zima, jaká prudká zima,“ stěžoval si vlk. - Moje vlčata nemají absolutně co jíst! Budou hladovět!

Je to škoda vašich vlčat,“ řekla Nilla. "Ale my sami nemáme nic než chléb." Zde vezměte dva čerstvé chleby pro svá vlčata a dva nám zbydou.

"Děkuji, nikdy nezapomenu na tvou laskavost," řekl vlk, popadl zuby dva bochníky chleba a utekl.

Děti pevněji uvázaly pytel se zbylým chlebem a klopýtaje putovaly dál.

Ušli jen kousek, když najednou zaslechli, jak za nimi v hlubokém sněhu někdo těžce jde. kdo by to mohl být? Johan a Nilla se rozhlédli. A byl to obrovský medvěd. Medvěd něco svým způsobem zavrčel a Johan a Nilla to zprvu nechápali. Brzy však začali chápat, co říká.

Z Dobrý den, milí návštěvníci pravoslavného webu „Rodina a víra“!

NA Jak víme, laskavý člověk je šťastný člověk! I když člověk ze své laskavosti vydá bližnímu své poslední, cítí upřímnou radost!

A Pekelný a upjatý člověk je naopak nešťastný... Žije jen pro sebe, nezná upřímnou radost ze svých bližních, jeho život je temný a beznadějný...

Z. Topelius ve svém nádherném pohádkovém podobenství odhaluje malebný obraz světlé laskavosti a temné lakomosti a uzavírá podobenství anekdotickým a vtipným závěrem lakomého bohatého rolníka.

Podle pohádky Z. Topelia

Abramová A.A.

« S Stalo se to těsně před Vánoci.

V jedné vesnici žil bohatý rolník. Začali se v jeho domě připravovat na svaté svátky, a tak jeho žena řekla:
- Poslouchej, mistře, dáme na střechu aspoň tři klasy žita - pro vrabce! Koneckonců, dnešní svátek je Narození Krista.

Rolník odpovídá:
"Nejsem tak bohatý, abych vyhazoval tolik obilí nějakým vrabcům!"

Ale manželka se nevzdává a ptá se manžela:
"Asi ani ten chudák, co žije na druhé straně jezera, nezapomněl na Štědrý večer na vrabce." Ale ty zaseješ desetkrát víc obilí než on...

Stařec na ni zakřičel:
- Nemluv nesmysly! Co jste ještě vymyslel: vyhoďte obilí vrabcům! Slezte raději ke svátečnímu stolu.

V bohatém domě začali péct, vařit, smažit a dusit. Jen vrabci, kteří skákali po střeše, nedostali jediný drobek. Kroužili nad domem: nenašlo se jediné zrnko, ani kůrka chleba a odletěli pryč.

Najednou se podívají a na střeše chudého domu, otevřené všem větrům, je na střeše připravena bohatá pochoutka – tři celé klasy zralého žita. Vrabci byli potěšeni a začali klovat zrna!

V domě jsme slyšeli vrabce. Hosteska si povzdechla:
- Eh, naše trouba je v těchto dnech prázdná a na stole toho moc není. Kdybychom vzali ty tři klasy, kdyby je vymlátili, kdyby těsto zadělali, kdybych z toho těsta upekla koláče - to bychom měli k svátku pochoutku! Pro děti je to radost, pro nás je to útěcha!

Sedlák se zasmál:
- To stačí, ženo! Kdyby jen... Co je to za mazanec! Kolik obilí můžete umlít ze tří klasů? Právě včas na vrabčí hody! Raději shromážděte děti, ať jdou do vesnice a kupte nám čerstvý chléb a džbánek mléka - vždyť jsem si na svátek ušetřil! Budeme mít také svátek - o nic horší než vrabci!

Děti byly šťastné: Váňa a Máša.
- Pojďme! Pojďme! Přineseme nějaké dobroty!

A matka je neklidná:
- Venku je zima! A cesta není blízko! A už se stmívá, pojď! Jo a vlci...

A dětem je to jedno:
- Dej nám, otče, silnou hůl, touto hůl vyplašíme každého vlka!

Otec Váně mu dal hůl, matka je zkřížila a děti odešly do vesnice.
Ať už dlouhé nebo krátké, koupili si čtyři bochníky čerstvého chleba a džbán mléka a šli domů.

Jdou, ale sníh stále padá a padá, závěje rostou a rostou, ale stále nejsou blízko domu.

Najednou se k nim přiblížil vlk, obrovský a hubený. Otevřel tlamu, postavil se přes cestu a zavyl. Váňa se nebál, máchl klackem a hlas se mu třásl:
-Neboj se, Mášo, hned ho odeženu!

A vlk náhle zavyl, tak žalostně:
- Oooh, jaké stu-o-o-o-o-o, jaké divoké stu-o-o-o-o-o-o-o-o-o, moje vlčata nemají absolutně co jíst! Zemřou hlady! Z hladu!

Máša litovala vlka a jejích mláďat, podívala se na svého bratra a zašeptala:
"Nemáme nic než chleba, dáme vlčatům dva chleby!"

pomyslela si Váňa a podala vlkovi chleba. Vlk byl potěšen a zavrtěl ocasem jako pes:
- Nikdy nezapomenu na vaši laskavost!

Vlk popadl zuby dva bochníky chleba a utekl. A děti šly dál. Jdou, spěchají a najednou slyší: někdo za nimi těžce šlape za nimi v hlubokém sněhu. Váňa a Máša se ohlédly a ztuhly na místě: za nimi šel obrovský medvěd. Medvěd se zastavil a zavrčel:
- Mor-r-roz, mor-r-roz! Zamrzly r-r-r-potoky, zamrzly r-r-řeky!.. Co, co máme dát mláďatům pít? Mláďata pláčou, mláďata pijí!

Vanya se vzpamatoval:
- Avone, co se děje! Nebojte se, nalijeme vám mléko, dáme mláďatům napít a budete spát jako ostatní medvědi ve svém pelíšku až do jara!

Hle, medvěd už natahuje kbelík z březové kůry. Děti mu nalily půl džbánu mléka.
"Hodné děti, hodné děti," zamumlal medvěd a pokračoval v cestě, přesouval se z tlapy na tlapu.

A Váňa a Máša šli dál. Je to velmi blízko domova. Najednou zaslechli nad hlavou hluk. Podívali se: snesla se na ně sova, mávala křídly a křičela skřípavým hlasem:
- Dej mi chleba! Dej mi mléko! Chléb pro mě! Mléko! - Sova roztahuje své ostré drápy a snaží se popadnout svou kořist.

Váňa mávl holí:
- Hned ti to dám, loupežníku!

Sova musela pryč! A děti brzy dorazily domů. Matka jim spěchala vstříc, líbá je a projevuje milosrdenství:
- Měl jsem o tebe takový strach! Proč jsem nezměnil názor! Najednou, myslím, potkali vlka, najednou potkali ojničního medvěda!...

A děti odpověděly:
– A skutečně jsme potkali vlka! A dali jsme mu chleba pro jeho vlčata.
– A potkali jsme ojničního medvěda! Dali jsme mu mléko pro mláďata.

Matka sepjala ruce: tak to srdce cítilo! A táta se ptá:
"Přinesli něco domů?" Nebo jsi cestou léčil někoho jiného?

Vanya a Masha se zasmáli:
– Také jsme potkali loupežnou sovu! Pohrozili jsme jí klackem! A přinesli jsme domů dva bochníky chleba a půl džbánu mléka. Tak teď budeme mít pořádnou hostinu!

Na nebi se rozsvítila první hvězda a lidé začali oslavovat Narození Krista.

Zpívejte, křesťané -
Aby zachránil svět
V chudém betlémském táboře
Bůh leží na seně!

Modlili se k Bohu a posadili se ke stolu. Vypadají: jaký zázrak - bez ohledu na to, jak moc otec odřízne bochník, bez ohledu na to, kolik kousků chleba rozdá, bochník zůstane neporušený! Matka začala nalévat mléko – ať ho nalila, jakkoli, mléka v konvičce neubývalo!
- Ale Ale! Jaké zázraky!

Ale všechno má svůj čas: prázdniny jsou pryč.

Majitelé se začali pustit do práce. Ať se rolník a jeho žena pustí do čehokoli, všechno jim dobře dopadne. Kde byla prázdná, zhustla. Jaký zázrak?

Ale pro bohatého rolníka se farma pokazila. Majitel si stěžuje:
- Je to všechno proto, že se nestaráme o to, co je dobré! Tomu dej, tomu půjč. Ne, nejsme tak bohatí, ženo, nejsme tak bohatí, abychom mysleli na ostatní. Vyžeňte všechny žebráky ze dvora!

Začali odhánět každého, kdo se přiblížil k jejich branám. Ale stejně neměli v ničem štěstí.
– Možná jíme příliš mnoho nebo příliš tučné? – pomyslel si starý muž zamyšleně. A potrestá svou ženu: "To je pravda, musíme to jídlo uvařit nějak jinak!" Jděte k těm, kteří žijí na druhé straně jezera, a naučte se vařit!

Stará žena odešla a stařec čekal a čekal. Dlouhé nebo krátké, manželka se vrátila. Starý muž se nemůže dočkat:
- Co, ženo, získala jsi trochu rozumu? Zjistili jste, proč se u nich doma všechno daří?
"Mám dost," říká stará žena, "zjistila jsem."
- Řekni mi rychle, jaké je jejich tajemství!

A stará žena odpověděla:
- Tak poslouchej! Kdokoli přijde na jejich dvůr, toho uvítají, posadí ke stolu a dokonce mu dají něco k jídlu. Toulavý pes bude také krmen. A vždy z dobrého srdce... Proto mají, starče, štěstí.

Majitel se divil:
- Báječné! Nikdy jsem neslyšel, že by lidé bohatli, protože pomáhají druhým. Dobře, zkontrolujeme: vezměte celý bochník a dejte ho žebrákům na dálnici. Ano, řekni jim, aby utekli na všechny čtyři strany!
- Ne, to nepomůže... Musíte dát z dobrého srdce...

Stařec zabručel:
- Tady je další! Nedáváte jen to, co máte, ale také z dobrého srdce. Dobře, dávejte z dobrého srdce. Ale jediná dohoda je tato: ať si to vyřeší později. Nejsme tak bohatí, abychom své zboží rozdávali zadarmo.

Ale stará žena si stojí za svým:
- Ne, když to dáte, bude to bez dohody.

Starý muž se málem udusil frustrací:
- Co je! Darujte svou nemovitost zdarma!

A stará žena znovu:
- Takže kdyby něco, tak to nebude z mého srdce!

Stařec se zamyslel, zavrtěl hlavou a najednou řekl:
- Nádherné věci!... No, ženo, zbyl nám malý snop nevymláceného žita.

Víš co, vytáhni tři klasy a schovej je... pro vrabce. Začněme s nimi!...